Zatím poslední autorovo prozaické dílo, Skleněný pokoj (The Glass Room), se v roce 2009 dostalo do užšího výběru knih nominovaných na prestižní Man Bookerovu cenu a zaslouženě sklidilo u nás nebývalý úspěch.

Také román Mendelův trpaslík (Mendel´s Dwarf) patří mezi nejúspěšnější Mawerovy knihy. List New York Times ho zařadil mezi nejpozoruhodnější díla vydaná v roce 1997, zájem o něj projevili také filmaři (práva ke zfilmování drží Barbra Streisand).

Líčí příběh vědce, který zasvětil svůj život studování genetické poruchy, jež těžce poznamenala jeho samotného. Benedict Lambert je nejen trpaslík, ale také vzdálený příbuzný slavného genetika Gregora Mendela, v románu se tedy – podobně jako v již zmíněném Skleněném pokoji – objevuje i řada českých, respektive moravských reálií.

Občas musí přijít nějaký cizozemec, aby objevil domácí literární témata, která leží ladem. Tak britský spisovatel Simon Mawer napsal „český“ román Skleněný pokoj, v němž vypráví příběh vily Tugendhat a který zdejší čtenáři i kritika v loňském roce přijali s nadšením. Teď vychází další jeho pozoruhodný román Mendelův trpaslík. Autor se v něm vrací do časů, kdy na Starém Brně, ve sklenících augustiniánského kláštera, Gregor Mendel prováděl své podivínské pokusy s hrachem a fuchsiemi, čímž položil základy genetické vědy. Povstávají tu tak dějiny dvacátého století, od eugeniky přes objevení DNA až po genetické manipulace, které člověku umožňují ovládnout vlastní osud.

Sám hlavní hrdina a zároveň vypravěč tohoto příběhu je genetická hříčka, výsledek neblahé shody okolností. Fiktivní Mendelův prasynovec, biolog Benedict Lambert, je totiž trpaslík.

Může překvapit, s jakou přesností a vhledem Simon Mawer příběh genetiky popisuje – od zasvěcení do základních genetických pravidel objevených Mendelem, které vedly k eugenice (když známe genetické principy šlechtění květin, proč správně nevyšlechtit i člověka?), až po současné diskuse o návratu eugeniky v nové a jemnější podobě prenatálních testů, umělého oplodnění nebo genetických manipulací. Všechno ale vysvětluje pohled do autorova životopisu.

Britský spisovatel, který už dlouhou dobu žije v italském Miláně, vystudoval zoologii na Oxfordské univerzitě a většinu svého života se živil jako učitel biologie. První jeho cesta na Moravu tedy nevedla do vily Tugendhat, ale do zahrad augustiniánského kláštera sv. Tomáše, kde se zabýval právě prací a životním osudem Johanna Gregora Mendela. Uhranul ho příběh muže, který deset let prováděl pokusy, o něž svět během jeho života nejevil žádný zájem, aby nakonec přišla bouře, jež zničila jeho skleníky a s nimi i celou dlouholetou práci.

Láska nakonec
Nosnou konstrukci Mawerova románu tvoří dvě časové paralely, které autor vzájemně proplétá, hledá jejich třecí plochy a analogie. Jsou jimi přirozeně životy Mendela a jeho prasynovce Lamberta. Oba jsou svým způsobem odsouzeni k celibátu: Mendela k tomu zavazuje řeholní a kněžský slib, Lambert je k němu odsouzen fyzickými proporcemi, které nevzbuzují přílišný zájem žen. Oba se zabývají problémem dědičnosti – Mendel se snaží objevit její základní zákonitosti, Lambert hledá genetickou příčinu své nemoci. A oba nakonec přece jen potkávají lásku. V případě Mendela jde samozřejmě o domněnky, i když je historickým faktem, že nápadně často docházel na odpolední kávu k paní Rotwangové. Lambertovi nakonec podlehne knihovnice Jean Millerová.

Patřičně vědeckou atmosféru v knize vytvářejí Lambertovy genetické profily ostatních lidí, když hodnotí jejich zjev terminologií vytvořenou jeho prastrýcem. Tady už by byl ovšem pro nebiology potřebný slovníček nebo aspoň vysvětlivky, bez nichž tyto poznámky mohou vyznít samoúčelně. Je evidentní, že se Mawer spoléhá na základní gymnaziální znalosti, ale přiznejme si: kdo je schopný vyložit třeba princip „autozomální recesivní dědičnosti“? Už z podstaty zvoleného tématu se Simon Mawer nemůže vyhnout didaktickým pasážím. Pomáhá si tak, že je nechává pronášet Lamberta, často formou jeho skutečných přednášek, které zakrslý hrdina prokládá vtipnými a cynickými průpovídkami vůči vlastní osobě a epizodami ze svého a Mendelova života. Snad by tak jeho román mohl být zajímavý i pro čtenáře, které genetika a s ní spojené společenské diskuse nezajímají. Neustále opakující se zkušeností totiž je, že román nedělá téma, ale jeho provedení. A to je v podání Simona Mawera skvělé – od zajímavé konstrukce přes volbu a charakterizaci hlavních postav až po poutavé vylíčení dobových myšlenek. V čem je naopak jeho román slabší než Skleněný pokoj, je oživení atmosféry a společenského pozadí Mendelova století nebo století eugeniky.

Hitler by byl nadšený
Zásadní zlom knihy přichází ve chvíli, kdy Jean svého malého milence žádá, aby se stal otcem jejího dítěte, protože její manžel je neplodný. Přitom ale hrozí, že z jejich spojení se s padesátiprocentní pravděpodobností narodí další trpaslík. Lambert proto provede genetickou analýzu oplodněných vajíček a ta s dědičnou vadou zahubí. V tu chvíli se z lidského trpaslíka stává demiurg. Za štěstím už se neskrývá despotická náhoda, ale racionální kalkul, nad kterým přejímá kontrolu. Jeho potomstvo už nebude trpnou hříčkou genové výbavy zmutované DNA. Budoucnost se neskrývá v boží libovůli nebo náhodě, ale ve zkumavkách, elektrolytických gelech a genomových knihovnách. „V blízké budoucnosti si budete moct zvolit parametry embrya: barvu očí, barvu vlasů, barvu kůže, výšku,“ pronáší Benedict Lambert. Zároveň si ale uvědomuje dvousečnost této moci: „Hitler, ten by tím byl nadšený.“

Mawer tak svého hrdinu vrhá do paradoxní pozice, kterou Lambert u svých eugenických předchůdců odsuzoval. Kdyby se ocitl v jejich rukou a oni měli stejné možnosti jako on, nikdy by se nenarodil. Jeho život je podobenstvím proměny genetiky od botanického šlechtitelství po utopie o dokonalé společnosti, v níž už nebudou žádní poškození jedinci, nemocní, hlupáci nebo zločinci. Aspoň tak o tom snili američtí, němečtí i britští eugenici od počátku 20. století do konce druhé světové války.

Simon Mawer vydal Mendelova trpaslíka už v roce 1997, kdy se diskuse o tom, jestli se eugenické myšlenky nevrací do medicíny zadními vrátky, teprve probouzela. Síla jeho povedeného a vtipného románu spočívá v otázkách, ke kterým provokuje: Kdo určí hranice normality? Nezmizely by takovou genovou segregací podmínky nutné pro vznik geniality nebo jiných zvláštností, které umožňují vývoj nebo přežití druhu? A když se vědec dostane do pozice Boha, kdo zaručí, že se z něj nestane Ďábel?